Španělsko

Silná liga, ale hrozná reprezentace. Tak by měl začínat životopis fotbalu ve Španělsku. Ale vezmeme to pěkně od začátku. Federace vznikla v roce 1913 a o 7 let později se národní celek představil na OH 1920 v Antverpách. A hned jako stříbrný. Nebyl to jediný úspěch této doby. Rok po vzniku ligy (1928) se Španělsko stalo prvním a jediným týmem, který dokázal porazit celek z Britských ostrovů. Anglie prohrála v Madridu 3:4! První start na MS 1934 začal výhrou nad Brazílií a skončil prohrou s Itálií. Jinak nic víc. Padesátá léta minulého století znamenala nástup klubových týmů. Prvních pět let existence Poháru Mistrů patřilo Realu Madrid. Argentinec Alfredo di Stéfano, Maďar Ferenc Puskas.

Připomíná vám to něco? Ano, již tenkrát kralovali ve Španělsku cizinci. A na MS 1962 vedl národní celek Ital, Helenio Herrero, to aby se to nepletlo. V roce 1963, tak jako v Itálii, zakázalo i Španělsko start zahraničních fotbalistů v lize. Trvalo to deset let, ale v roce 1964 dosáhl národní tým nejvýše. Mistrovství Evropy se hrálo doma a to se muselo využít. Po semifinálovém vítězství nad Maďarskem (2:1), ve finále, před 120 tisíci diváky, Španělsko porazilo SSSR 2:1 a stalo se Mistrem Evropy. Marcelino Martínez se stal národním hrdinou, dal rozhodující gól šest minut před koncem.

Až v roce 1982 se hrálo opět ve Španělsku, tentokráte mistrovství světa. Postup ze skupiny byl očekávaný, ale s parádní ostudou. Nerozhodně s Hondurasem a prohra se Severním Irskem... Co dodat. Dál to ale nešlo. Lépe dopadlo Španělsko o 2 roky později na ME 1984. Antonio Maceda hlavičkou v poslední minutě zajistil postup do semifinále, tam na penalty výhra nad Dánskem, ale finále bylo nad jejich síly a domácí Francie získala titul. "El Buitre" se objevil na MS 1986 v Mexiku a nezklamal. Španělsko sice prohrálo ve čtvrtfinále s Belgií na penalty, ale Emilio Butragueño dal 4 branky Dánsku a zapsal se do historie fotbalu.

Nová generace přišla s novou dekádou. Enrique Martínez a Josep Guardiola, zlato z OH 1992, nešťastné vyřazení od Italů na MS 1994 a další smůla na ME 1996, vyřazení na penalty od Anglie. MS 1998 a odchod hned v prvním kole, za vzpomínku stojí snad jen rozloučení s Andonim Zubizarretou, který ve španělské brance odchytal 126 zápasů. A konec ve čtvrtfinále jak na Euru 2000, tak na MS 2002. Před čtyřmi lety v Portugalsku tým dokonce nepostoupil ze základní skupiny, na světovém šampionátu v Německu z toho bylo jenom osmifinále. Na fotbalovou velmoc opravdu hodně slabé vysvědčení...

Rychlost, jakou si podmanil anglickou Premier League, bere dech. Kdo by byl čekal, že populární "El Niňo" nasází hned v první sezoně v Liverpoolu 24 ligových branek. K tomu, aby toho nebylo málo, přidal ještě šest přesných zásahů v Champions League a překvapení je na světě.

Rychlost, solidní technika, perfektní orientace ve vápně a smrtící zakončení, to vše se snoubí v osobě Fernanda Torrese. A těmito ctnostmi oplýval Fernando i jako teenager. Vždyť se stal v roce 2001 nejlepším střelcem a také hráčem evropského šampionátu šestnáctiletých, aby příští rok stejné ceny ukořistil i mezi juniory – na turnaji U19. Po dalších pár letech můžeme bez nadsázky říct, že snad žádného hráče neměli jeho fanoušci tak moc v oblibě. Torres se během chvíle stal miláčkem publika na madridském stadionu Vicenteho Calderona, patřícímu Atléticu Madrid. Střílel jeden gól za druhým, Atlético vytáhl v roce 2002 do první ligy, odkud už nikdy nespadlo. Klubu z hlavního města Španělska kapitánoval již jako devatenáctiletý, i to potvrzuje jeho velké charisma a přes nesmělé cíle Atlética zvládl ve 214 utkáních nasázet 84 gólů.

Svou klubovou formu zvládal potvrzovat i v národním mužstvu Španělska. Na předloňském mistrovství světa skóroval třikrát (jednou se trefil do sítě Ukrajiny, dvakrát do branky Tuniska) a v předešlé kvalifikaci navíc udeřil ještě sedmkrát. Jediné, co mu výrazně chybělo, byla účast v nějakém evropském klubovém poháru. S Atléticem si zahrál akorát Pohár Intertoto, a také proto v létě roku 2007 zamířil do Anglie, konkrétně do města Beatles, za 30 milionů eur. Jak už bylo řečeno, i v Liverpoolu mu to klapalo náramně, na spolupráci s Gerrardem byla radost pohledět. A tak se stalo, že se Torres v anketě o nejlepšího hráče roku anglické Premier League umístil hned na druhém místě za suverénním Ronaldem, a kdyby se novináři rozhodli udělovat i jakousi obdobu Calder Trophy v NHL, pro nejlepšího nováčka ligy, o tom, kdo ji získá, by nebylo nejmenších pochyb.

Casillas - Sergio Ramos, Puyol, Marchena, Capdevila - Iniesta, Xabi Alonso, Fabregas, Xavi - Torres, Villa.

Bohatou trenérskou kariéru za sebou má Luis Aragones a po letošním šampionátu se rozloučí se španělskou reprezentací, přesto ani ve svých 69 letech nehodlá končit a rád by pokračoval na klubové úrovni.

Rodák z Hortalezy jako hráč hájil barvy Betisu, Ovieda a Huelvy, velké jméno si pak udělal v Atletiku Madrid. Do hlavního města se přestěhoval v roce 1964 a díky svému umění při zakončování sivysloužil přezdívku Zapatones. O deset let později se vrhl na trenérské řemeslo a nikdy to neměl jednoduché. Často měnil zaměstnavatele, v roce 1986 pak kvůli nemoci málem musel skončit. Zdravotní problémy nakonec překonal a v roce 1992 dovedl Atletiko k triufu v Copa del Rey.

O čtyři roky později zaznamenal s madridským klubem ještě větší úspěch, k poháru přidal i triumf v Primera Division a Atletiko tak slavilo double. Následovaly roky plné stěhování a angažmá v Barceloně, Seville, Valencii, Espanyolu, Betisu, Oviedu a Mallorce, než se před čtyřmi lety stal nástupcem Inakiho Saeze u kormidla španělské reprezentace. Tu dovedl na světový šampionát do Německa, kde Španělé skončili již v osmifinále na francouzských kopačkách.

Aragones dává hodně příležitostí mladým hráčům, na což doplácejí zkušení harcovníci. Stačí jenom uvést kapitána Realu Raúla, jehož zkušený kouč přehlíží a ke změně názoru nepomohly ani přímluvy španělské veřejnosti a několika fotbalistů.

Hodně mizerně začalo Španělsko kvaliikační cyklus o postup do Rakouska a Švýcarska, po povinné výhře nad Lichtenštejnskem totiž následovaly dvě porážky. Ta ze Švédska by ještě žádnou tragédii neznamenala, nulový bodový zisk ze Severního Irska ovšem znamenal senzaci. Špatný úvod týmem otřásl a nepředváděl nějaké oslnivé výkony, přesto vítězil a ze zbývajících deseti zápasů jich devět vyhrál. Jediná ztráta přišla na Islandu a hráči z Pyrenejského poloostrova nakonec vyhráli skupinu s osmibodovým náskokem před Dánskem a Severním Irskem.

6.2. Španělsko - Francie 1:0
26.3. Španělsko - Itálie 1:0
31.5. Španělsko - Peru 2:1
4.6. Španělsko - USA 1:0