Rakousko

Možná se budete divit, ale nejpopulárnějším kolektivním sportem v Rakousku je právě fotbal. Náš jižní soused má také na svém kontě již 7 účastí na mistrovství světa, což není na takovou zemi, fotbalovému světu těchto dní nepříliš známou, věru málo. Avšak na evropský šampionát se poprvé Rakousko podívá až letos, v tomto směru si třeba s Českem nezadá.

Rakouská fotbalová asociace vznikla roku 1904, to ještě když bylo Rakousko spojeno s Uherskem do jedné velké říše, a hned příští rok se stala součástí FIFA. Největší slávu si rakouský národní tým užil ve 30. letech, kdy ho měl pod patronátem legendární trenér Hugo Meisl. Toho času se rakouské skvadře dokonce přezdívalo "wunderteam" (zázračný tým) a mohla se mezi dubnem 1931 a prosincem příštího roku pyšnit sérií 14 utkání bez porážky. Tehdejší styl hry Rakušanů byl založen na učení skotské fotbalové školy a slavil mnoho úspěchů. Meislův celek se kvalifikoval naprosto suverénním způsobem na MS 1934, když během kvalifikace rozdrtil i Němce v poměru 5:0, respektive 6:0. Na samotném šampionátu pak krásně hrající Rakušané vypadli s pozdějším vítězem z Itálie a skončili čtvrtí. Těsně pod vrcholem, tentokráte už na druhé příčce, finišovali též na olympijských hrách v roce 1936, když opět podlehli Itálii. Roku 1937 však zemřel Hugo Meisl a zlatá éra rakouské kopané spěla ke svému konci. Náš jižní soused se sice ještě zvládl dostat na nadcházející světové mistrovství, tam už však nemohl díky připojení k Německu na jaře téhož roku ani vystoupit.

Přestože byla nejlepší léta rakouského fotbalu u konce, jeho největší úspěch na světovém šampionátu měl teprve přijít. Stalo se tak po válce, roku 1954, kdy Rakousko ukořistilo bronzové medaile. Na soupisce rakouského nároďáku tenkrát figurovalo i jméno Ernsta Happela, později velmi uznávaného kouče. Rakousko si od té doby ještě odbylo do roku 1990 start na třech světových šampionátech, bez valného úspěchu. Ten se nedostavil ani na mistrovství v Itálii na začátku poslední dekády 20. století, stejně tak před deseti lety na turnaji ve Francii. Toni Polster, Ivica Vastic – to byli tahouni rakouského výběru na těchto dvou jmenovaných turnajích, osobnosti na slovo vzaté a zároveň excelentní útočníci, což je právě to, co nynějšímu rakouskému celku citelně schází. Druhý jmenovaný byl sice i ve svých 38 letech nominován, už dávno ale není tím obávaným zabijákem jako dřív. Faktem je, že nebýt spolupořádání letošního Eura, jen těžko by se Rakousko pro závěrečné boje kvalifikovalo. Rakouský fotbal je zkrátka v útlumu a nic na tom nemění ani vcelku slušné umístění na třetí příčce v kvalifikaci na doposud poslední Euro v Portugalsku. Český a holandský výběr tenkrát představoval pro Rakušany nepoživatelné sousto.

Bez tohoto tvořivého středopolaře zcela postrádá hra nezkušeného rakouského mužstva jakýkoliv smysl a systém. S výkony Andrease Ivanschitze zkrátka výsledky rakouského celku stoupají nebo klesají. Tento 24letý fotbalista umí nemastný neslaný herní projev Rakušanů obohatit o nějakou tu myšlenku, neboť vyniká především vynikajícím přehledem o dění na hřišti a ideálně zvládá i roli kapitána a tvůrce hry.

Svou kariéru začal, jak jinak než, doma a až do roku 2005 táhl slovutný rakouský celek Rapidu Vídeň. Už v šestnácti letech si zde odbyl svou premiéru a zanedlouho se stal nepostradatelnou postavou základní sestavy Rapidu. Status klíčového borce si získal též krátce po premiérovém startu v roce 2002 v reprezentaci. V příštím roce už byl zvolen nejlepším fotbalistou celého Rakouska. Po sedmi letech strávených v hlavním městě našeho jižního souseda a 177 odehraných zápasech se rozhodl pro změnu působiště a uchýlil se do Salcburku. Tam příliš nepochodil a již druhým rokem hostuje v řeckém Panathinaikosu. Krom neobyčejného fotbalového talentu ho zdobí i muzikální nadání, které má ostatně v rodině.

Manninger - Pogatetz, Stranzl, Gercaliu, Prodl - Ivanschitz, Samuel, Aufhauser, Lietgeb - Linz, Harnik.

Asi vám toto jméno nic moc neřekne, přesto vězte, že pro samotné Rakušany představuje dosti významnou postavu. Dříve se jako hráč účastnil mistrovství světa, nyní by měly být jeho zkušenosti mladému rakouskému mužstvu co platné.

Jako hráč si zahrál na světovém šampionátu v roce 1978, v reprezentaci celkově odehrál 39 utkání a prošel kluby, jako byly Austria Vídeň, Offenbacher Kickers 1901, Fortuna Düsseldorf nebo Rapid Vídeň, kde se také roku 1982 rozloučil titulem s profesionální kariérou. U fotbalu ale hodlal zůstat i nadále a okamžitě se chopil trenérského řemesla. Převzal rakouskou jedenadvacítku, aby se v roce 1988 ujal kormidla seniorské reprezentace. S tou slavně postoupil na mistrovství světa 1990, kde ovšem Rakušané skončili hned v prvním kole. A tak si úspěchy jako trenér získával zatím jen v přátelských zápasech, zato monstrózní. Památné jsou rakouské výhry nad Španělskem a Holandskem (toho času to byl úřadující evropský šampion), pokaždé v poměru 3:2. Osudné se mu však stalo katastrofální selhání v úvodním zápase kvalifikace na Euro 1992 s Faerskými ostrovy, v němž fotbalovému trpaslíkovi Rakušané podlehli 0:1.

Hickersberger si pak odbyl epizodní angažmá v Austrii Vídeň a vydal se i na pouť po blízkém východě, konkrétně po všelijakých katarských klubech. 5 tamějších celků vystřídal, zkusil si také, jaké to je velet bahrajnskému národnímu mužstvu. Až pak se vrátil domů, kde dovedl Rapid Vídeň v roce 2004 k ligovému triumfu a účasti ve skupinové fázi Ligy mistrů, aby zanedlouho vstoupil do funkce hlavního kouče rakouské seniorské reprezentace.

Rakousko jako jeden z hostitelů turnaje kvalifikaci hrát nemuselo.

6.2. Rakousko - Německo 0:3
26.3. Rakousko - Nizozemsko 3:4
27.5. Rakousko - Nigérie 1:1
30.5. Rakousko - Malta 5:1