Další díl seriálu o nejslavnějších stadionech světa nás zavede ze slunného Španělska o několik set kilometrů východně na neméně vyhřátý Apeninský poloostrov. Přesněji do jednoho z největších italských letovisek, města Milán.

Právě tam se totiž nachází slavný stadion Giuseppe Meazza. Pokud jste stále neprozřeli, možná vám pomůže název San Siro, jak se stadionu častěji říká. Velkolepý stánek je domovem hned dvou italských gigantů a městských rivalů, milánských AC a Interu. Ačkoliv byl stadion oficiálně pojmenován podle slavného fotbalisty z let 30. a 40. minulého století Guiseppe Meazzy, jenž nastupoval za oba milánské celky, stále častěji je používáno označení San Siro. Takový název totiž nese čtvrť s kostelem zasvěceným svatému Sirovi, kde se svatostánek nachází.

Počátky stadionu

První základní kameny nového stadionu byly položeny v roce 1925. A kdo že vlastně celou stavbu zrealizoval? Byl to milánský prezident Piero Pirelli, jenž dal "svému AC" stadion jako dárek. Stánek, který vyrostl v městské části San Siro, byl postaven za více než rok, přesněji třináct a půl měsíce. Na celém projektu pracovalo 120 lidí a milánský celek vyšel na pět milionů lir, což se dá dnes přepočítat na částku pohybující se kolem tří a půl milionů eur.

Designérem stadionu byl Ulisse Stacchini, jenž se proslavil stavbou hlavního železničního nádraží v Miláně. Spolu s ním na projektu pracoval také renomovaný inženýr Alberto Cugini. San Siro bylo projektováno ve stylu anglických stadionů, tudíž zde nenajdete například běžeckou dráhu. Hřiště se pak využívá výhradně pro fotbal. Stánek měl v počátcích čtyři tribuny s celkovou kapacitou 35 tisíc diváků.

Slavnostní otevření a příchod Interu

Stadion byl slavnostně otevřen 19. září roku 1926, kdy zaplněný stadion sledoval městské derby milánských celků, v němž zvítězil Inter 6:3. První mezistátní utkání zde o rok později, 20. února, sehrála italská reprezentace s tehdejším československým výběrem a výsledkem byla remíza 2:2.

Až do konce roku 1945 bylo San Siro chloubou výhradně AC Milán, jenomže pak se na stadion "nastěhoval" také úhlavní rival Inter, který své zápasy do té doby hrál v Areně v centru města. Ačkoliv Giuseppe Meazza, po němž je stánek pojmenován, hrával za oba milánské kluby, více úspěchů a slávy zažil v dresu Interu, a proto fanoušci AC raději stadion nazývají San Siro.

Vedle milánských celků zde hraje své utkání také italská reprezentace. V ročnících 1964/65, 1969/1970 a 2000/01 byl stadion využit ke konání finálových duelů Ligy mistrů a rovněž se zde odehrálo několik finálových zápasů Poháru UEFA, ale ještě za starého systému, kdy se hrálo i finále na dva zápasy.

První přestavba

San Siro prošlo během své existence hned několika rekonstrukcemi. Ta první přišla v v době, kdy Milán svojí stavbu v roce 1935 prodal městské radě, která o tři roky později rozhodla, že se bude zvyšovat kapacita. Fotbal se totiž začal v Itálii stále více rozmáhat a stával se z něj fenomén, proto se rozhodlo, že stadión musí být zvětšen, aby pokryl poptávku. První velkou rekonstrukci si vzali na starost architekt Rocca a inženýr Calzolari, kteří přistavili další část tribuny a dalšími úpravami kapacitu znatelně zvýšilli. Modernizace stadionu přišla na 5.1 milionu lir. První zápas na "novém" stadionu se sehrál 13. května 1939, kdy Itálie remizovala s Anglií 2:2. Pořadatelé na vstupném vybrali něco kolem 1.2 milionu lir.

Rekonstrukce druhá, modernizace stadionu

V roce 1952 čítal stadion 150 tisíc míst, ale po dohodě s městskou radou byla tato nadměrná kapacita snížena. Další přestavba se datuje do roku 1954. V pořadí druhá rekonstrukce trvala dvanáct měsíců a San Siro bylo znovu otevřeno 26. srpna 1955 s kapacitou pro 85 tisíc návštěvníků. V roce 1957 se pak na stadionu poprvé objevila světla a o deset let později také první elektronický ukazatel skóre. Roku 1979 byly světlomety zmodernizovány a o rok později dostal stadion nový název. 3. března 1980 se stadion oficiálně přejmenoval na počest někdejšího slavného fotbalisty Guiseppe Meazzy. V polovině 80. let doznaly svých změn i sedačky, změnily barvu. Hlavní tribuna se stala červenou, sedačky v rozích oranžové, severní tribuna za brankou se zahalila do zelené barvy a jižní, kde se shlukují fans AC, do modré.

Poslední proměna

Poslední přestavba, která změnila tvář San Sira do dnešní podoby, se konala před světovým šampionátem pořádaným v roce 1990 Itálii. Rekonstrukce trvala několik dlouhých měsíců a stadion byl znovu otevřen pro finálový zápas Italského poháru 25. dubna 1990, v němž Juventus porazil AC Milán 1:0. Kolem stánku se během prací vztyčilo 11 betonových sloupů, z nichž čtyři, ze kterých se tyčí pro San Siro typické červené traverzy, nesou nově vystavenou střechu. Kapacita stadionu byla "nastavěna" na 85 700 míst.

Celá rekonstrukce si vyžádala 10 tisíc metrických centů cementu, 3500 kubických metrů písku a 1500 metráků železa. Na "nalajnování" trávníku, který má rozměry 105 metrů x 68 metrů, bylo potřeba 80 kilogramů křídy a střecha je osázena 256 světlomety.

Právě závěrečná přestavba, která pohltila 60 milionů dolarů, San Siru zaručila status pětihvězdičkového stadionu, jenž mu udělila organizace UEFA. V Itálii je podobně luxusní stadion k vidění již jen v Římě, kde se nachází Stadio Olimpico.