Nikdy nepatřil mezi největší hvězdy světového fotbalu, přesto konec jeho aktivní kariéry šokoval a zaujal celý svět. Darío Silva ve svých třiatřiceti letech přišel o část své pravé nohy, nevzdal se však a s navrácenou chutí žít se vrhnul do mimofotbalových aktivit.

Tvrdá rána a řádně proříznutý jazyk. Tak si jej pamatuje většina příznivců i hráčů. Velké obliby se ovšem nikdy nedočkal. Své protihráče při zápasech provokoval urážkami o jejich vzhledu, choval se arogantně k novinářům i fanouškům. Okamžik z 25. září roku 2006 Silvu ale výrazně změnil – k lepšímu.

Cesta jeho červeným pick-upem se mu stala osudnou. Překročení maximální povolené rychlosti a náraz do sloupu veřejného osvětlení, nic víc si dnes už 35letý fotbalista nepamatuje. Při nárazu však vyletěl ven bočním oknem a vážně si zlomil kosti na pravé noze. I přesto, že se do nemocnice dostal včas, nohu se zachránit nepodařilo. Ošetřující lékař rozhodl: amputace těsně pod kolenem. Spolujezdcům, mimochodem také bývalým fotbalistům Elbiu Pappovi a Dardu Pereirovi, se nic nestalo.

Ze Silvy se rázem stal národní hrdina. Nemocnici v hlavním městě Monteviedu obklopily desítky novinářů. Po tří a půl hodinové operaci doktor Cancela prozradil, že jeho pacient bude v pořádku. Po třech dnech v umělém spánku se Silva konečně probral. Ten mezitím dostal tisíce vzkazů přející brzké uzdravení. Ozval se také samotný Diego Maradona.

Uruguayský reprezentant, který v žádném klubu nevydržel dlouho, připustil, že v nemocnici uvažoval o smyslu života a v hlavě se mu honily myšlenky na sebevraždu. Při návštěvě svých nejbližších si ale vše rozmyslel. Má rodina a přátelé mi hodně pomohli," svěřil se dva měsíce po nehodě v rozhovoru pro uefa.com.

Na otázku, jak vysvětlil svůj zdravotní stav svým dětem(Eline 9 let, Diego 3 roky), odpověděl se slzami v očích: "Můj syn je ještě přeci jen hodně mladý, ale když spolu hrajeme fotbal směje se mi, že nemůžu do míče kopnout pravou nohou. Dcera už je přece jen o něco větší a té to všechno došlo." Silva bez fotbalu moc dlouho nevydržel. Svůj sen stát se trenérem ale hned po zranění budovat nezačal, naopak se vrhnul na něco úplně jiného. Jeho neostýchavých názorů se rozhodla využít jedna uruguayská televize a nabídla mu práci komentátora. Tu Silva s nadšením přijal a zároveň začal s výchovou talentovaných hráčů.

Autor patnácti reprezentačních branek se z osobní tragédie velmi rychle vzpamatoval a přišel s novým nápadem – rád by svou zem reprezentoval jako veslař na olympiádě v roce 2012, která se bude konat v Londýně. "Sice asi nebudu mít šanci vyhrát, ale chci se alespoň zúčastnit," prozradil. "Horní část těla mám hodně silnou," dodal.

Prohlásil po amputaci...

Vypadáte velmi klidně na to, co se vám stalo.
"Ano, ale když jsem se v nemocnici probudil, podíval jsem se pod deku a začal panicky křičet, jelikož mi chyběla část nohy. Až za deset minut, když mi doktoři vysvětlili co se stalo, jsem se zklidnil."

Říká se, že ten, kdo překoná vážné zranění, se na život dívá jinak?
"To je pravda, najednou si uvědomíte, jak je život důležitý. Byl jsem zvyklý přemýšlet pouze o své rodině a fotbale, nikdy mě nenapadlo, že se mi může něco takového stát."

Byl jste dojatý, jak se k vám zachovala široká veřejnost?
"Ano, přijal jsem hodně pěkných zpráv a telefonátů. Nejvíce mě ale určitě překvapil Diego Maradona, který mi zavolal. To mě hodně povzbudilo, jelikož to byl idol mých dětských let."

Určitě Vás někdy napadlo, zda si ještě zahrajete fotbal.
"Přál bych si to a skutečně mě to párkrát napadlo, i když bych už nebyl žádný profesionál. Ve skutečnosti je to ale téměř nemožné."

Čeho litujete nejvíce?
"Že už mě nikdy neuvidí můj syn Diego na fotbalovém hřišti, občas mi kvůli tomu vyhrknou slzy do očí."